Buď normální! Říkáme si to v duchu, ale nahlas už vlastně nikdo.

Přitom co většina vlastně chce? Bydlet, pracovat, zabezpečit rodinu, generovat přebytek a s ním rozumně hospodařit. A třeba trochu pomáhat.

Nestydět se.

Máme pocit, že světu nerozumíme, nebo jsme prostě moc zaměstnaní na to, abychom řešili nesmrtelnost brouka. 

Přestali jsme se angažovat. Jít s rozumem na emoce je jako vytasit Excel na dav s vidlemi a pochodněmi. Tak si raději jdeme po svých a necháme ty nejhlasitější bojovat bitvy, které nám dávno přestaly dávat smysl.

Celý koncept normálnosti přitom spočívá v jediném – většina vytvoří systém dostatečně robustní na to, aby přežil vlastní extrémy. Extrémy se pak vymezují proti středu, ne naopak. Zloději můžou existovat jen proto, že normální je jím nebýt, sociální stát je možný jenom proto, že je normální pracovat a platit daně, demokracie funguje jenom proto, že je normální uznat výsledky voleb.

Střed je to, co drží věci pohromadě. A ten střed jsme my. Nevyhranění. Unavení z celého toho cirkusu. Ti, pro které je kompromis normální součást každodenního života. Kteří víme, že věci nejsou černobílé. Že pod vlivem emocí neděláme nejlepší rozhodnutí. Kteří jsme schopní si říct „it is what it is“, domluvit se a jít dál – protože máme příliš málo času na to, abychom si mohli dovolit být neefektivní.

Ve veřejném prostoru to dávno nevypadá, že bychom se chtěli na čemkoliv dohodnout. Konsenzus není cíl. Cíl je být vidět, být zvolen, nic nepokazit, říkat, že ostatní to dělají blbě a přežít do příštích voleb. Ambici semele systém, altruismus narazí na osobní zájmy, elán vyhasne, cyklus neefektivit neporušen. Čest výjimkám.

A my? My jsme frustrovaní. Neschopnost se ve věcech vyznat jsme přetavili do vzteku, který potřebuje ventil – radikalizovali jsme se, ne že ne. A přitom většina z nás chce jen jednu věc: aby systém pracoval pro nás, ne my pro systém. Jenomže on se proti nám už dávno obrátil.

Okouzleni blahobytem a provinilí úspěchem jsme se ve jménu vyššího dobra vzdali vlivu.

A tím pádem nechávají celou veřejnou debatu těm, kteří křičí nejhlasitěji.

Vím, že nás není málo. Nejsem součást žádného politického hnutí, strany ani spolku. Ale rozhodně nejsem sama.

Je nás většina. Tichá, unavená, funkční většina, která ví, že pravda je někde uprostřed, že odpovědnost není trest a že svoboda bez následků neexistuje.