Chtít děti je normální. Tak proč je nemáme?

Pojďme se o porodnosti bavit i v souvislostech, které nejsou příjemné. Nebo korektní.

Oficiální verze zní, že děti odkládáme. Žena kariéristka, muž nekňuba, málo peněz, nejistota z budoucnosti, drahé bydlení. Jenomže v těchto argumentech je skrytá past. Podívejte se na společnosti, kde nic z toho neplatí. Kde ženy kariéru nedělají, peněz je málo, budoucnost je nejistá doopravdy a komfortní bydlení, jistoty a pojistky skoro neexistují. Přesně v takových podmínkách se rodí nejvíc. Oficiální vysvětlení, proč děti nemáme, se nám tady vrací jako bumerang – čím míň (námi definovaných) důvodů děti mít, tím víc dětí mají. A my? My ty děti spíš nechceme. Proč?

Znáte ty novodobé bezdětné páry v plodném věku. Jemu je třicet pět, jí třicet dva, po úvodních potížích už mají hypotéku/nájem levou zadní, dvě auta nebo MHD – podle preferencí a práce, exotické cestování – ne nutně luxusní, ale exotické, umí anglicky, umí investovat, umí mluvit o svých emocích, mají psa z útulku a jsou velice znalí veřejného diskurzu.

Děti nemají, ale neříkají, že je nechtějí, proboha! „Zatím to neřešíme, musíme se zastabilizovat. V práci je to teď turbulentní, ještě musím dodělat certifikaci. Teď by mi v práci ujel vlak, neměli bychom chybět. Ještě tenhle kurz. Ještě větší byt. Ještě naspořit.”

Je jim dobře, a to je problém.

I když vám budou tvrdit, že na tom, co zažívají a jak žijí, nic “dobrého” není. Nejistota, finanční nároky, atd. Argumenty minulostí často považujeme za irelevantní – ale jsou doopravdy? Proč se rodilo jako blázen, když mladé páry žily u rodičů a čekaly na byt a horko těžko jely na dovolenou na Mácháč, v tom lepším případě jim dovolenou zajistil výrobní závod, ve kterém pracovali? Na hradě seděli rudoši a budoucnost byla nejen nejistá, ale tak trošku i temná? No přece z nedostatku jiné činnosti. Dejte lidem na výběr a reprodukce se stane jednou z variant budoucnosti. A ty ostatní varianty jsou zatraceně lákavé.

Pojďme konečně krále svléct

Porodnost neklesá rovnoměrně. Klesá jinak v Praze a jinak na Vysočině, jinak u vysokoškolaček a jinak u žen bez maturity, jinak ve čtvrtích, kde jsou fronty na prohlídky bytů, a jinak tam, odkud se lidi stěhují pryč. Každý ten vzorec zná. A každý ví, že se nahlas popsat nesmí, protože se nepohodlně mapuje na etnicitu, adresu a výplatní pásku. Kdo ho pojmenuje, je poskvrněn.

Dobrá zpráva – rasové čtení toho vzorce neobstojí. Plodnost padá s úspěchem, ne s barvou. Nejnižší reprodukci v Česku má Praha, nejbohatší a nejvzdělanější kus země. Polsko, chudší a zbožnější než my, má plodnost ještě hlubší, kolem 1,1. A samo Česko bylo na dnešních číslech už jednou, na konci devadesátých let, kdy jsme bohatí nebyli ani omylem. Ten motor není etnický. Je ekonomický, kulturní a sociální: čím víc možností člověk má, tím dražší je každá, které se musí vzdát. Dítě je dnes to jediné rozhodnutí, které nejde vrátit, refinancovat ani škálovat, a má nejistou návratnost.

Jinými slovy: nerodí přesně ta část společnosti, která na děti má nejlepší podmínky v historii. A tento paradox nevysvětluje ani rasa, ani náboženství, ale blahobyt. Tabuizací toho nechráníme menšiny, chráníme sebe. Nechceme čelit pravděpodobnosti hraničící s jistotou, že žádné pobídky státu to nezvrátí, a žádný sociologické výzkum nás nezachrání před závěrem, který už dávno známe.

Stát jako zdroj potíží

Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Stát samozřejmě nepotřebuje jenom větší populaci, ale především větší populaci daňových poplatníků. Nejen na samotný provoz a investice, ale taky na saturaci průběžného důchodového systému (současní pracující platí současné důchodce, nikoliv současní pracující si spoří na vlastní důchod).

Stát potřebuje motivovat především ten mladý (ish) pár, co si užívá na Zanzibaru, ne tradičně závislé na státních podporách, to je naopak kontraproduktivní, že? Kdo tady řekne, že “ne každý”, tak asi doteď nepochopil, že se bavíme o většině, ne o ctných výjimkách, kdy z panelákového ghetta vzejde díky státní podpoře porodnosti český Elon Musk a stát bude žít z jeho daní. Podle opakovaných nálezů OECD i domácích analýz, české školství patří k těm, kde výsledky dětí silně kopírují status rodičů – a tedy i pravděpodobnost jejich budoucích příspěvků do daňového systému.

Jenomže co stát dělá? Logicky to, co může – odporuje všechno kolem: hypotéku, školku, slevu na dani, teoreticky i to bydlení, půjčky, tedy peníze, které fungují jen na toho, komu peníze chybí. Neumí to jediné, co by pomohlo, totiž aby rozhodnutí mít dítě dřív než v pětatřiceti a mít víc než jedno nebo dvě nevypadalo jako (nebo přímo nebylo) hazard se životní úrovní.

Abychom ale byli fér. Existuje skupina, kde pobídky fungují. Když je brzda skutečně materiální – pracující s nízkými příjmy nebrzdí cena příležitosti, ale školka, kterou neseženou, bydlení v regionu, kde není práce. Logicky, kde chybí věci, věci pomůžou. Známe to z vlastní historie, Husákovy děti nebyly zázrak plodnosti, ale výsledek novomanželských půjček a bytů v době, kdy nedostatek brzdil všechny. Dnes to naostro zkouší Maďarsko, pobídky záměrně podmíněné prací, tedy státem konečně vyslovená kýžená porodnost, výsledek: za obrovské peníze posun zhruba z 1,25 k 1,5 a poslední roky zase dolů k 1,3.

Nicméně tam, kde chybí důvod, nemá stát co nabídnout. Porodnost středo- a vysokopříjmových párů nestojí a nepadá na penězích, ale na tom, že mít děti by bylo stresující a nepohodlné, a sebralo by to spoustu příležitostí, jak žít život jinak.

Čísla místo slibů

V roce 2025 se v Česku narodilo 77,6 tisíce dětí, nejméně od roku 1785, kdy se to začalo počítat. Na jednu ženu připadá 1,28 dítěte. Ještě v roce 2021 to bylo 1,83 a Česko se dávalo v Evropě za příklad. Za čtyři roky jsme spadli o půl dítěte na ženu a byl to nejrychlejší propad plodnosti v Evropě. První dítě má dnes žena průměrně ve 29,2 letech. A nejvíc přestali rodit ti nejmladší, plodnost žen do 24 let klesla o víc než třetinu.

Rodiček po čtyřicítce začíná být více než rodiček náctiletých. (Což je jako asi fajn, ale jestli nám ten trend neukazuje, že jsme tu zodpovědnost uchopili trochu extrémně.)

Kdyby to byl pouze český problém, mělo by to české řešení. Jenže reprodukčně padá celý Západ a s ním všechny bohaté společnosti. Amerika loni hlásila rekordně nízkou porodnost. Klesá celé OECD. A na konci té křivky stojí Jižní Korea, která osciluje mezi 0,7 a 0,8 dítěte na ženu, nejnižší hodnota, jaká kdy byla kdekoliv na světě naměřena. Korejská vláda za posledních šestnáct let nalila do podpory rodin přes dvě stě miliard dolarů. Příspěvky, byty, školky, bonusy za novorozence. Porodnost mezitím dál klesala. A nejníž ze všech byl Soul, nejbohatší a nejvzdělanější kus země, s něco málo přes půl dítěte na ženu.

Tím padají dvě pohodlná vysvětlení najednou. Není to „u nás drahé bydlení“, protože porodnost klesá i tam, kde se bydlení dotuje. A není to „málo podpory rodin“, protože kdyby se děti daly takhle koupit, byla by Korea jedna velká porodnice. Něco tady funguje na hlubší úrovni než hypotéka. Když je nám dobře, přestáváme tolerovat kompromisy.

Palivo motoru zkázy

Není to kariéra, jak zní oblíbená výčitka. Už nechceme najít jenom partnera, který je vhodný pro založení rodiny. Chceme partnera, který splňuje kritéria, o kterých se dozvídáme z Instagramu. Nekonečné přebírání se ještě nekonečnějšími možnostmi vypadá jako tříbení vkusu, ale ve skutečnosti je to jenom neschopnost vidět realitu – ideál neexistuje. Nikdo nechce závazek, protože přece za rohem by mohl být někdo lepší. Je to legitimní postup při volbě partnera? Proč bychom pro sebe nechtěli jenom to nejlepší? Že?

Dejme tomu, že partnera najdeme. Svatba a dítě už nejsou jedinou logickou linkou vývoje vztahu. Je to cestování, práce, longevity, objevování, mentální zdraví, bydlení, hojení traumat (…), chceme být na děti připraveni mentálně i materiálně, pokud už teda zvážíme, že bychom je mohli mít. Nechceme opakovat chyby rodičů, chceme dětem dát emocionální stabilitu, zázemí, ne si je jen tak fláknout a “to se nějak vyřeší”. Taky velice legitimní.

Všechny tyto legitimní požadavky a procesy ale strašně trvají. Ne náhodou se objevil termín “panic baby“, kdy ženě ve čtyřiceti dojde, že možná ten výběr a příprava trvá moc dlouho, a že spíš než ovulaci řeší menopauzu – a švihne si dítě buď s klinikou, nebo kamarádem, nebo prostě s někým nějak. Protože společnost se sice vyvinula, ale biologie zatím ještě tolik ne.

Dítě dnes není investice do budoucnosti, je to náklad v současnosti. Mít dítě nekonkuruje válce, dřině v továrně a bídě, ale konkuruje nejpohodlnějšímu životu, jaký člověk kdy žil. Bohužel, prohrává.

Než namítnete

„Rasisti! Víme, na koho míříte, jenom to neříkáte!“ Ne, nevíte. Kdyby šlo o barvu pleti, nevysvětlíte Prahu s nejnižší plodností v zemi, Polsko hluboko pod námi ani Česko roku 1999. Plodnost padá s úspěchem, ve všech skupinách stejně.
„V chudých zemích se rodí víc, protože nemají antikoncepci a vzdělání.“ Írán srazil porodnost ze sedmi dětí pod dvě během jedné generace. Bangladéš to samé. Jakmile dorazí výdobytky moderní doby, porodnost spadne, bez ohledu na víru i příjem. Pilulka není to, co to mění – je to nástroj, kterým se otevřou v životě nové možnosti.
„Ženy mají konečně svobodu.“ Souhlas, a tenhle text nikoho do porodnice nenahání. Svoboda ale znamená, že legitimní jsou obě volby. Ale obě volby mají nějaké následky. Jak pro rodinu, tak pro společnost.
„Planeta je přelidněná, míň dětí je dobře.“ Je to sice starý argument, ale především je to fiskální sebeklam. Průběžný důchodový systém znamená, že váš důchod zaplatí něčí děti. Kdo děti nemá, outsourcuje platby svého důchodu na děti cizích lidí. Fér – může si zase více naspořit. Nicméně individuální řešení není společenské.
„To se dožene, jen začínáme později.“ Částečně určitě. Prostě jenom počkáme, až současná generace rodičů dospěje do doby, než budou ready. Částečně ale vůbec. Biologie s námi nečeká a odložené dítě je statisticky často dítě nenarozené. Posunuli jsme ten start moc daleko.
„A není to zodpovědné?“ Zodpovědnost jsme definovali tak, že ji nesplní nikdy nikdo: hotový byt, hotová kariéra, hotové já. Podle tohohle metru byli naši rodiče hazardéři a prarodiče šílenci. A přesto tu jsme. Možná toho litujeme? Nicméně momentálně naše definice zodpovědnosti vede k téměř nule, což zní trošku víc jako alibi než jako důvod.
„Vyřeší to imigrace.“ Krátkodobě aritmeticky ano, ale jenom, pokud si dovezeme daňové poplatníky nebo jejich potenciální matky. Nebo děti, které vychoval a zaplatil někdo jiný. Problém opět odložen, ne vyřešen – a to ještě musíme předpokládat, že se imigrace a asimilace povede bez potíží.

Tak si to pojďme říct

Víc dětí nějakou dobu prostě nebude. Systém se bude muset změnit. Možná bude více dětí zase časem, až budeme čelit větším krizím a ohrožením (to jsou paradoxy, co?). Až nebudeme moc cestovat, až budeme mít mnohem méně na výběr, jak s tím životem naložit. Až naše muže odvedou do války nebo až nás v práci nahradí AI a roboti. Nic nezvrátíme tím, že se budeme snažit vrátit svět a společnost tam, kde byly.

Je normální chtít pro své děti to nejlepší. Je normální mít nedůvěru ve svět, ve kterém žijeme – máme pro to víc než dost důvodů. Není ale normální se tvářit, že demografický problém neexistuje a nijak se na něj nepřipravovat.