Inkluzivita, Inkluze

Začlenění, zahrnutí. Pojem označující přístup, jehož cílem je zahrnout co nejširší spektrum jednotlivců nebo skupin do společenských, pracovních nebo vzdělávacích struktur, a to bez ohledu na jejich odlišnosti (např. sociální, kulturní, zdravotní nebo jiné). V současné době se používá nejvíce ve školách a na pracovištích a především v rámci začleňování reálně nebo domněle “znevýhodněných”.

Původní význam
Koncept vycházející především ze vzdělávání a sociální politiky, kde šlo o odstraňování bariér bránících účasti určitých skupin (např. lidí se zdravotním postižením) a o vytváření prostředí, které umožňuje jejich zapojení.

Dnes se používá
Má výrazné morální zabarvení – snaha o začlenění i v případě, že to ekonomicky, výkonnostně nebo jinak nedává úplně smysl. Plus se úplně vytratila opačná strana spektra, například pro práci s dětmi mentálně postiženými nebo jinak znevýhodněnými máme celý robustní systém, ale pro práci s dětmi extrémně talentovanými nebo nadanými zdaleka ne tolik.

Proč to není normální (nebo vždycky jednoznačné)
V praxi může docházet (a dochází) k inkulzi na úkor výkonu, pohodlí nebo bezpečí. Pojem nemá praktické hranice, kdy jde o společensky žádanou inkluzi a kdy o virtue signaling a sebevražednou empatii. 

Dopady
Dnes máme kvóty, změny vzdělávacího systému a pracovního (a školní) prostředí, kde je například talent a výkon v lepším případě ignorovaný, v horším případě potlačený nebo zabitý. Místo pomoci a obohacení si velice často musíme vzpomenout na rčení, že řetěz je tak silný, jako jeho nejslabší článek. 

Voláš po inkluzi?
Zkus se zamyslet, jestli se jen nedořaduješ privilegia na základě aspektů, které nemají s věcí nic společného. A taky se podívej, jestli to celku ve výsledném efektu prospěje – jaká jsou tvá očekávání? A co budeme dělat, když se inkluze dařit nebude, jaké pro to máme plány a ukazatele? 

Odmítáš inkluzi?
Být alergický na pojem inkluze v „hodnotových” debatách je jedna věc, druhá věc je ale ji odmítat jako celek. Opozicí aktivní inkluze je aktivní exkluze, tedy segregace, a společnost – jako vlastně u všeho – nejvíc benefituje z kompromisu někde uprostřed.