Chci platit daně. Chci budovat. Chci se starat a přispívat.

A vadí mi, že když se odvolávám na zdravý rozum, jsem za dezoláta, a když na hodnoty, jsem za pražskou kavárnu.

Léta rozhoduju o reálných penězích, lidech, důvěře a vztazích. Moje životní ani pracovní cesta nejsou typické – od terapie přes mediaci a marketing až k IT. Napříč obory jsem se naučila hlavně poslouchat dřív, než začnu mluvit. Teď už mám pocit, že jsem slyšela dost na to, abych konečně taky něco řekla.

Věřím, že se dá najít shoda. A že by se všem ulevilo, kdyby se aspoň hledala.

Žiju doslova mezi světy, geograficky i pracovně. Mé kontexty navzájem nevypadají kompatibilně, ale jsou – aplikuju totiž všude stejnou logiku – věci musí dávat smysl tady a teď.

Žiju v mezinárodním manželství, mezi kontinenty, kulturami, náboženstvími. V mém životě má místo třicet let starý diesel i samořízená elektrika, role v mezinárodním byznysu i pečující manželky, citlivé hledání shody i autoritativní rozhodování. Pragmatismus je můj denní chleba. A moc dobře vím, že rozum končí tam, kde začínají emoce.

Evropa a Česká republika jsou můj domov. Čím víc poznávám svět, tím víc si vážím toho, co tady máme. A proto mi není jedno, co všechno bereme za samozřejmost.

Vadí mi, že odpovědnost se přestala počítat, solidarita se stala výmluvou a sociální cítění často jen maskovaným nenaplněním, maskou, kterou nahodíme na selhání. Společnost se posouvá vpřed jen tehdy, když vytváří a správně alokuje nadbytek – a podle mě se to teď děje méně, než by mohlo, a rozhodně méně, než by mělo.

Nejsem aktivistka ani ideolog. Dojíždím třetí gumy a nemám recept na život, ale jsem připravená se postavit za systém, který funguje, a který se nám pořád snaží dávat možnost žít tak, jak chceme a potřebujeme. Nemám ambice měnit svět, dokonce ani měnit naši republiku. Zatím jenom poslouchám, přemýšlím a píšu, ale jsem otevřená všemu, na co po cestě narazím.

Protože vím, že se nestane, dokud budeme argumentovat Hitlerem a zaklínat se hodnotami. Dokud jdeme křičet na náměstí a pak si sednout doma k seriálu. Dokud se budeme modlit za to, aby se nás žádná změna nedotkla a my to doklepali do důchodu – a po nás potopa.

Jmenuju se Barbora Thornton a klidně si mě najděte.