Co s aktivisty po vyhrané bitvě?

Všimli jste si, jak se objevují nové problémy? A že možná i většina z nich jsou problémy, které jsou nám nejen povědomé, ale dokonce si pamatujeme dobu, kdyby byly vlastně vyřešené? V našich končinách je ještě relativní klid. Nicméně i u nás už vystrkuje růžek fenomén aktivismu po vyhrané bitvě – a ten škodí. Nejen společnosti, ale i věci, za kterou údajně “bojuje”. 

Abychom si ale rozuměli, nejdříve si dáme suchý výčet příkladů, o čem to tady vlastně například mluvíme:

• feminismus 
• práva sexuálních menšin
• multikulturalismus, migrace
• rasismus 
• klima 
• Evropská Unie (Brusel)

Každý společenský problém hodný změny má dvě fáze. 

Ta první je, když v boji za něj můžete reálně utrpět škody. Vyhodí vás z práce, nepronajmou vám byt, můžou vás dokonce zavřít nebo popravit (v případě, že chcete něco legalizovat a tedy to legální ještě není), hrozí vám i třeba lynč a odsouzení od zbytku společnosti, socioekonomická likvidace, žijete v undergroundu nebo v utajení nebo na hraně. Asi se dá říct, že takové prostředí není úplně nejpřátelštější, a o věc vám musí doopravdy jít. 

Ta druhá fáze nastupuje na doutnajícím bojišti po vyhrané bitvě. Zákon se změnil, lidi se adaptovali, pořád je třeba dotáhnout detaily, ale už je možné se vézt na vlně a nechat od sebe odrazit lesk hrdinství na veřejnosti – a tato fáze přitahuje velice nebezpečné aktivisty. Připojí se k hnutí poté, co je špinavá práce hotová, a buď na věc navážou svůj příjem (institucionalizace), nebo si s velice malými náklady pořídí vysoký morální status. 

Nebo obojí. 

Aktivisti z druhé fáze začnou dříve či později s přehlídkou vlastních gólů.

Protože status se sám neudrží a vytvořila se infrastruktura (dotací, úřadů, odborů, hnutí neziskovek, marketingu), která je závislá na tom, že problém není vyřešený. 

Concept creep a nafukování újmy

Každá organizace má přirozenou tendenci maximalizovat svůj význam. Ministerstva hledají nové agendy. Neziskové organizace hledají nové projekty. Odbory hledají nové konflikty. Korporátní oddělení hledají nové důvody své existence. 

Aktivistická hnutí nejsou výjimkou.Podívejte se na pojem Concept (semantic) Creep. Ve zkratce jde o nafouknutí a rozšíření definice újmy, kterou můžeme v dané věci způsobit. Vysvětlím. 

Násilí páchané na translidech? Naprosto nepřípustné. Za násilím je posměch, ostrakizace, šikana – odsouzeníhodné. A dále už je to vlastně jedno – nesouhlasíš, vadí ti, ale nic neděláš – neutrální. Nemáš názor – neutrální. Podporuješ, ale nic neděláš – neutrální. Jenomže díky concept creepu je najednou újma páchaná na trans lidech kromě těch neutrálních i třeba nedostatečné nadšení. Protože neutrální už nestačí!

Neutralita versus nárok na afirmaci

Spoustu věcí můžeme ukotvit v zákoně a jejich plnění vyžadovat. Společenský konsenzus na legislativní úrovni ale pro aktivisty druhého typu není dost (protože to moc zavání vyřešením problému). Je třeba donutit společnost nejen k přijetí, ale k jásavé slavobráně a neustálým oslavám nejen těch, kterých se problém týká, ale i těch, kteří jej podporují (morální status, existenční závislost).

Jenomže sice věci můžeme ošetřit legálně, nikoho ale nemůžeme donutit k přesvědčení – což ale neznamená, že ho nemůžeme systematicky nutit.

Klima – vědecká diskuze, pokrok k čistším technologiím, versus lepení se k silnicím, polévka na obrazech, nerůst, zákaz spalovacích motorů, papírová brčka.

Sexuální menšiny, feminismus, rasismus – narovnání práv a příležitostí, obrovská osvěta, změna ekonomiky domácností versus. DEI (a pokud se vám nelíbí americký příměr, který u nás známe z médií a z korporací vlastněných zahraničními matkami, stačí se mrknout na kvóty, povinná školení, Women on Boards a Pay Transparency), BLM, MeToo “věřte ženám” – a spousta zničených produktivních životů.

Evropská unie – skvělý a nutný koncept pro jinak roztříštěnou Evropu s ambicí globálního hráče: mír po staletích válek, společný trh a volný pohyb, jednotná vyjednávací síla proti USA a Číně, Erasmus a práce kdekoli bez hranic. O vstup jsme usilovali, schválili ho v referendu, byli na něj pyšní, versus. „stále těsnější unie“ jako mise bez definovaného konce, bobtnání pravomocí do oblastí, které jsme nikdy nepostoupili, přeregulace a harmonizace pro harmonizaci, byrokracie, vnucené migrační kvóty, hodnotová kondicionalita a Článek 7, demokratický deficit, dotační závislost a klientelismus.

Migrace, pomoc rozvojovým zemím – azyl pro reálně pronásledované (poválečná úmluva o uprchlících jako skutečný civilizační výdobytek), humanitární pomoc v akutní krizi, legální a řízená pracovní migrace, kterou stárnoucí ekonomika reálně potřebuje, fungující integrace versus. „žádný člověk není ilegální“ jako etalon morálky, odmítání ochrany hranic,každé volání o regulaci nebo remigraci je označené za rasistické, vnucené kvóty z roku 2015, rozvojová pomoc jako trvalá závislost a výživné pro místní kleptokraty. A v neposlední řadě tlaky na trhu s bydlením, nedostatečnost sociálního zabezpečení, zdravotnictví, dopravy.

• Poznámka: V roce 2022 Česko vstřebalo obrovské množství ukrajinských uprchlíků (per capita jeden z nejvyšších počtů v EU) s nesrovnatelně menší hysterií než v roce 2015, kdy reálně nepřišel skoro nikdo.

A spousta, spousta dalších. Díky neúnavným aktivistům, kteří dojí témata až na krev, tady máme novou terminologii jako cancel culture, birthing person, chestfeeding, kulturní apropriace, body positivity a stovky dalších, které už vlastně neslouží ničemu jinému než že dráždí, otravují a unavují většinu, která už ani nestíhá sledovat, která kde bije.

Možná bychom Lupitu Nyong’o jako Helenu Trojskou a Paapu Essiedua jako Snapea přijali snáz, kdyby nám obsazení Ryana Goslinga do role Nelsona Mandely z nějakého důvodu nepřišlo absurdní.
Jenomže ono přijde, protože podvědomě umíme rozlišit uměleckou volbu a snahu přepsat historii – rovnou můžeme zařadit nové slovíčko – historický revizionismus (Netflixovská adaptace Kleopatry nebo Jodie Turner-Smith jako Anna Boleyn). 

A právě ta samozřejmost, s jakou jednu výměnu slavíme a druhou bychom ani nezkusili, prozrazuje, že tady nejde o žádný vyšší princip, morálku ani boj za dobrou věc.

Dokud budeme předstírat, že každá vyhraná bitva musí pokračovat donekonečna, budeme živit parazity na těle dobrých myšlenek. 

Co tedy s aktivisty po vyhrané bitvě? Ideálně totéž, co s vojáky po válce. Poděkovat jim, ocenit jejich práci a poslat je domů.