| |

Pravice a levice dávno neexistují. Není jich už třeba.

OdBára

Ruku v ruce se společností vinou dva jevy, které nám boří mantinely, ve kterých jsme vybudovali moderní civilizaci. Pojmy jako pravice, levice, fašismus, nacismus, liberální, konzervativní, středový atd. se nám postupně vyprázdnily, ale na jejich místo nenastoupily žádné nové. 

Velice urputně se držíme starých prizmat, kdy se snažíme do škatulky pravicový a levicový napasovat věci, které v dobách vzniku termínů vůbec neexistovaly. Označujeme se navzájem za fašisty, nacisty, komunisty, marxisty a další za činy a názory, které často ani neodpovídají původnímu smyslu slova.

Sjednocení pravice! Vzkříšení levice!

Pravolevá osa vznikla v ekonomice, kde hlavní spor byl mezi prací a kapitálem. Dnešní hlavní spory (demografie, AI, energetika, bezpečnost, migrace, klima) tuto osu protínají kolmo. Pravicový a levicový volič se dneska v klidu shodnou na podpoře jaderné energie nebo na odporu k bruselské regulaci. Dva pravicoví voliči se přitom pohádají o tom, jestli pustit ukrajinské uprchlíky na trh práce. Pojmy nepřestaly fungovat – jenom naplnily svůj účel, nikdy totiž nebyly stavěné na to, aby pokryly věci, kterými se dnes zabýváme.

Místo abychom řešili, kdo je co, měli bychom řešit, kde vlastně jsme.

Nová doba je bezprecedentní, jako každá nová doba. V posledních letech se objevily termíny jako technofeudalismus (Yanis Varoufakis, Technofeudalism: What Killed Capitalism, 2023), kde po vzoru Robocopa svět ovládnou korporace technologických gigantů. Možná od toho nejsme daleko, restartujeme daně z příjmu pouze pro novodobé feudály a prostý člověk dostane zaručený příjem. Ale než reálná u/dystopie nastane, máme hodně věcí na práci.

Protože ani technofeudalismus nám nový rámec přemýšlení nedal.

Paradox vyváženosti

Hodnotové rámce, které vznikaly v dobách budování moderní společnosti, dnes musí nahradit pragmatičtější pojem: životaschopnost. Musíme hledat životaschopnou rovnováhu napříč kontradikcemi, které společnost žádá. A navíc musíme zajistit, aby ta rovnováha byla dostatečně flexibilní na to, aby uměla reagovat na rychlé změny.

  • Finanční zodpovědnost
  • Sociální zodpovědnost
  • Demografický faktor
  • Konkurenceschopnost
  • Bezpečnost
  • Soběstačnost
  • Environmentální zodpovědnost
  • Institucionální zodpovědnost

Tyhle osy si systematicky protiřečí. Bezpečnost stojí peníze, které chybí na sociální systém. Demografie tlačí na imigraci, kterou neunese sociální koheze. Konkurenceschopnost požaduje deregulaci, kterou nesnese životní prostředí. 

Rozhodnutí na jedné ose vyvolá dysbalanci jinde a najít střed je hlavním úkolem dneška. Nejde o to, že nám na něco chybí prostředky, jde o to, že stávající systém byl postaven na jiné mapě než té, kterou dnes držíme v ruce. 

Proto má smysl mluvit o restrukturalizaci, ne o přelévání peněz z jedné strany na druhou.

Politika začíná tam, kde končí shoda – na to jsme taky trošku pozapomněli. Protože smysl politiky není jednu osu zvolit a ostatní popřít (to by nebyla politika, ale ideologie) – smysl politiky je všechny osy vědomě a zodpovědně vyvažovat.

A to se nedá dělat na starém půdorysu ani se starým mindsetem.

Tento text navazuje na předchozí úvahy o restrukturalizaci státu a nutnosti nového myšlení.