Nové pořádky se starými lidmi nezřídíš
Status quo. Alfa a omega každé prosperující společnosti. Nicméně problém, pokud je třeba změna uvažování, restrukturalizace, reakce na změnu zvenčí, flexibilita. V takovém případě je status quo naším největším nepřítelem. Vypadá to, že kolektivně velice podceňujeme touhu lidí po starých pořádcích, prostě po tom, aby věci byly, jak jsou na ně zvyklí. A to i když je všechno kolem (často i doslova) v plamenech.
Změna je nepohodlná
Když někdo bije na poplach, že staré pořádky jsou neudržitelné, často mu dají za pravdu, ale že by s tím někdo něco dělal? To zase pr.
Nemusí nutně bolet, nemusí být v konečném efektu ani nepříjemná, nemusí stát nakonec ani tolik úsilí. Jenom je to prostě narušení něčeho, na co jsme zvyklí, a to se nám nelíbí.
Naše odhodlání k akci a odvaha čelit následkům “nového“ s věkem pochopitelně klesají. Má to své opodstatnění – sociologické i biologické. Historický úkol kombinace mladické odvahy a zralých zkušeností je náročný, ale stojí na něm úspěchy a pády civilizací.
Bod zlomu
Už nemůžeme tvrdit, že nemáme data. Dokonce ani nemůžeme tvrdit, že je neumíme číst. Dokonce umíme i přicházet s částečnými řešeními, jejichž efektivita často ale nevydrží pod tíhou komplexity systému.
Demografie. Stárnutí. Porodnost. Klima. Migrace. Udržitelnost. Zdravotnictví. Bydlení. Sociální podpora. Příjmy do státní kasy.
Proč se nic neděje?
Proč je překvapení, že nejsou místa na školách? Proč bude překvapení, že není na důchody? Jak se může stát, že výdaje na welfare jsou vyšší než příjmy z daní z příjmů (že, Anglie?)? Je to záměr? Je to nekompetence? Nebo je to zoufalá snaha o to udržet status quo i za cenu zadělání na obrovské problémy do budoucna?
Kdy je ten moment, kdy se žába přestane vařit a vyskočí?
Korporátní realita
Státy většinou nejsou řádnými hospodáři. Jsou to kolosy moc velké na to, aby zkolabovaly (i když ani to neplatí stoprocentně). Firmy a korporáty nikoliv. A většinou mají velice přesné metriky pro rozpoznání, kdy se řítí do průseru. A pokud to není současný management schopný zvrátit, najímají se lidé zvenčí, klidně i paralelně. Krizoví manažeři, týmy pro transformaci, poradci – může to být korporátní buzzword, ale osvědčilo se to.
Když je třeba nastolit nový pořádek, nejde to (většinou) dělat se starými lidmi – a tady nemluvím o věku, ale o takzvané profesní a provozní slepotě.
Staří bardi jsou moc v detailu. Umí přijít s problémem na každé řešení. Všude vidí komplikace. A linie mezi užitečným vhledem a zbytečnou brzdou je velice tenká a velice nezřetelná.
Restart kdečeho
Česka, ekonomiky, Evropy, spolupráce… Rezoluce. Usnesení. Plány. Zprávy. Požadavky. Popis stavu. Efekt mizivý. Všichni si navzájem potvrzují, že vidí problém, jako by to samotné bylo řešením.
Místo restartu tak recyklujeme různě komplexní a různě zabarvené popisy současného stavu.
Potřebujeme ale restrukturalizaci. Novou odvahu, která se nebude bát do věcí říznout.
Kompetence, kompetence, kompetence
Je to začarovaný kruh. Ve veřejné sféře jsou noví, výkonní, mladí a odhodlaní (politici, aktéři atd.) spíše výjimkou. Konkurence soukromé sféry je vysoká a bez znalosti trhu a kapitálového světa je člověk ve výkonu veřejné funkce vyloženě teoretik, akademik.
Systémy v krizi vyžadují lidi s vysokou tolerancí k riziku a nízkou závislostí na stávajících strukturách. Ti se přirozeně častěji rekrutují z mladších generací, ale rozhodující je kompetence a odvaha, nikoli datum narození.
Nejde o mezigenerační most, ale o most mezi zaběhnutostí a novým myšlením. O ochotu lidí s dlouholetou praxí naslouchat těm, kteří nejsou zatíženi provozní slepotou, a naopak. Není to třídní, generační ani konkurenční boj, vždyť žijeme v jedné realitě, i když ji vidíme každý jinak.
Jiné pohledy jsou přínosem do konstruktivní debaty, každá zkušenost se počítá. Takovou debatu ale zatím nikdo nemoderuje, ani ji vlastně moc nevede. Nebo možná vede, ale co z toho, když nemá výsledky.
Nepotřebujeme další analýzy, nepotřebujeme další usnesení.
Potřebujeme rozhodnutí, akci a ochotu nést následky.