Zvýšit příjmy? Snížit náklady? Klidně, ale hlavně restrukturalizovat

Žárovku jsme nezískali díky neustálému vylepšování svíček. Svítíme elektřinou proto, že se někdo podíval na potřebu a dostupné prostředky a řekl si: „Hm, potřebujeme světlo a myslím, že by to šlo jinak.“

Stavět v současné situaci jakákoliv řešení na systémech, které někdo navrhl za posledních tři sta let, je totální šílenství.

V politické debatě, když dojde na ekonomiku, slyšíme vlastně jen dva proudy – šetřit na výdajích (snižovat mandatorní výdaje, krátit investice) nebo zvyšovat příjmy (což je z velké většiny různé formy přímého nebo nepřímého zdanění). Ti „osvícení“ říkají, že se musí dělat obojí, a sklízejí za to pochvaly, jak jsou upřímní a vyvážení.

Nikdo ale nezmiňuje cestu třetí – restrukturalizovat. Podívat se na systém jako celek, nejen na jeho dílčí části, a pořádně ho překopat. Protože naše státotvorba a státořízení je zjevně neživotaschopné v moderním světě, který se – přiznejme si to – drasticky změnil.

My ale jako pomalu se vařící žáby pořád jedeme na faxech a papírech, zatímco vedle v kanclu někomu osobní AI asistent objednává a platí pizzu.

Proč nikdo nepřijde s tím, že se podívá na skutečné potřeby státu (rozuměj lidí) doma i v globálním kontextu, specifikuje klíčové oblasti a řekne: „Teď to uděláme celé od začátku“? Až to bude za několik let hotové, poběží dva systémy paralelně. Jakmile vychytáme mouchy na tom novém, ten starý prostě vypneme.

To není žádná novota. Obrovské korporace to udělaly už mnohokrát – protože musely. Jinak by jim došly peníze. Třistamilardový schodek v privátním sektoru prostě neexistuje.

Není to proto, že by to bylo příliš komplikované (i když různých agend, úřadů, útvarů a správních celků je skutečně hodně). Je to hlavně proto, že se do toho nikomu nechce. Jsme tu na čtyři roky, samotné mapování by zabralo déle. Museli bychom najít shodu, že to chceme udělat, a tu shodu pak držet klidně další dvě volební období.

A tak pořád stavíme na papírových procesech zavedených za císaře pána. Jenom je nabalujeme, ohýbáme a pak se v tom už nikdo nevyzná. A potřebujeme čím dál víc lidí na správu toho chaosu.

Digitalizace a elektronizace

Chceme mít věci online? Super. Nicméně to nesmí znamenat, že jen převedeme staré nesmysly 1:1 do digitálu. Když ke stavebnímu povolení potřebujete 250 vyjadřovacích zpráv od Povodí Odry až po čachtického kastelána, nepomůže tomu, že se to teď odehrává přes portál stavitele. Naopak – tím se systém jen zakonzervuje na další desetiletí, protože „vždyť jsme to už digitalizovali“.

Bude třeba měnit systém? Ano.

Bude třeba měnit zákony? Určitě.

Chceme to dělat? Ani náhodou.

A tak si tu žijeme.

Příklad z Číny, Polska a digitálního hegemona Estonska

Tyto země došly k dlouhodobému plánování, i když úplně jinou cestou. V Číně mají stoletý plán na ovládnutí světa – ať si o tom myslíme cokoliv, funguje jim to. V Polsku, přes všechny jejich problémy, existuje překvapivá shoda na základních prioritách státu bez ohledu na to, kdo je zrovna u vlády. A Estonsko? Postkomunistická země se stejným historickým dědictvím jako my dokázala postavit digitální srdce státu na jednoduchém principu – data se zadávají jednou.

Chcete argumentovat bezpečností, babičkou a dědečkem? Právě to řeší souběh starého a nového systému – starý systém běží dál, nový se ladí vedle něj. Až bude připravený, babička přejde. Pokud ne, nevadí, starý systém je pořád tam. 

Systém musí být tak silný, aby přežil své vlastní extrémy, tady myslím krajní případy. Přínos, který se projeví na drtivé většině agendy, mnohonásobně převýší potenciální problémy na okrajích.

Druhá půlka rovnice je samozřejmě v exekutivě. Dokud se do toho pořádně nevrhne soukromý sektor (nebo alespoň lidé z něj) a nepřinese požadavek na nekompromisní efektivitu, budeme dál živit kolos, který nás jednou za naše dobré skutky pozře.

Co by to znamenalo?

Sloučení nemocnic, sloučení obcí (proč jich máme skoro 7 000, když Německo se sedmkrát více obyvateli jich má jen 11 000?), snížení počtu krajů, jeden páteřní IT systém pro celou státní agendu (místo přibližně 8 000 různých, které spolu téměř nekomunikují), sjednocení duplicitních agend, přehodnocení zdravotnictví, sociálních dávek, soudnictví, školství (a to urgentně – AI už rozrazila dveře), kompetence záchranných složek, hybridní státní podniky (Česká pošta, pardon?), regulatorní úřady, dotační systémy, katastry, matriky, registry, regionální rozvoj…

Všechno. A všechno souvisí se vším.

Takže to nejde dělat postupně. Částečné úpravy často paradoxně vytvářejí ještě více agendy jinde.

Teď už asi chápeme, proč se do toho nikomu nechce. Bylo by to náročné, nevděčné a dlouhodobé. Ale to neznamená, že je to nemožné. Otázka je, jestli je mezi námi dost odvahy na to s tím začít i bez diplomu za zásluhy, a dost charakteru na to to dotáhnout.