You are entitled to nothing

Bohatá západní civilizace v nás vychovala velice silné procítění nároků. Na cokoliv – na ochranu, na jídlo, na teplo, oblečení, na dávky, na štěstí. 

“Vzali nám naše dávky!” V zapadlé slovenské vesničce, kde se u říčky scházejí místní ženy a chystají se prát prádlo, vede moderátor rozhovor s čtvrtou generací na dávkách, s lidmi, pro které svět funguje jinak. V den vyplácení sociálních dávek jsou před úřadem fronty, večer jsou nabité hospody a Kauflandy. Pak je zase měsíc klid. A tak pořád dokola. Protože tak to přece je, a kam paměť sahá, tak to tak bylo. Tady se žije z dávek. A když je sníží nebo odebrou, je to krádež.

Pro každého pracujícího absurdita a ještě k tomu důvod k rozčílení nebo odevzadenému pokrčení rameny, záleží na stádiu odevzdanosti. Což ale nic nemění na tom, že lidská psychika tak funguje. Když je něco dlouho přítomno, stane se z toho jistota a později nárok.

Myslíte si, že čím chytřejší, vzdělanější, inteligentnější, zabezpečenější, angažovanější nebo obeznámenější lidi jsou, tím víc jsou vůči tomuto imunní? Chyba lávky.

Od roku 2001 jsme postupně přestali věřit, že jsme nedotknutelní. Jedenácté září ukázalo, že i Amerika může dostat pořádnou ránu, i když to bylo „někde daleko“. V roce 2008 přišla finanční krize a ta už bolela doma – hypotéky zapomeň, propouštění, konec snů o věčném růstu po zlatých devadesátých. Pak 2015 a migrační krize, 2020 a covid s lockdowny, které nám ukázaly, jak tenký je led normálního života, a od roku 2022 válka na Ukrajině a s ní najednou zase tanky v Evropě. A teď k tomu všemu jako „deus sine machina“ přichází umělá inteligence.

A my se strašně divíme – jak se to vůbec mohlo stát? Vždyť jsme na vrcholu civilizace: svoboda, mír, globalizace, internet – všechno přece mělo být jenom lepší a lepší? Cítíme se ukřivdění a snažíme se najít viníka, ať už jsou to staří bílí muži, migranti, Putin nebo chem trails. Není principielně vůbec žádný rozdíl v tom si myslet, že máme nárok na dávky, a v tom si myslet, že máme nárok na mír. Obojí má jedinou společnou základnu – bylo to tu už dlouho. 

Naši rodiče ještě zažili konec studené války a devadesátá léta jako éru obrovského optimismu – padaly zdi i hranice, mizely fronty, otevíraly se hranice a zdálo se, že historie skončila a teď už bude jen lépe.

Naši dědečkové a babičky prožili buď druhou světovou válku, nebo poválečnou obnovu, komunistický režim, okupaci v roce 1968 a normalizaci. Věděli, co je strach z války, hladu a politické perzekuce.

A naši praprarodiče? Ti už žili v době, kdy mezi nimi a pravěkem nebyl tak pro nás zas až tak velký rozdíl. Světová válka, revoluce, hladomory, okupace, bída, nemoci bez antibiotik a smrt dětí na záškrt nebo tuberkulózu byly běžnou součástí života.

A přesto právě současná generace lidí v mladším produktivním věku – generace, která vyrostla v historicky nejdelším období míru a prosperity – má nejsilnější pocit, že má nárok na to, aby všechno fungovalo tak, jak jsme zvyklí.

Nemáme. 

You are entitled to nothing.

Nemáme nárok na nic.

Přijmout zodpovědnost za vlastní život je nepříjemné. Nicméně alternativa je horší: nechat ho řídit někým, kdo vám slibuje, že se o vás postará. 

Kdo nechce zodpovědnost, vzdává se svobody.