Když mám hlad, nevadí mi, že nehraju na klavír

Když mám hlad, nevadí mi, že nehraju na klavír

Málokterý výrok vzbudil takový ohlas a zároveň tak přesně definoval „dezo“ scénu jako ten o druhém svetru paní Markéty Pekarové Adamové. Ti, kteří se proti němu ozvali, byli okamžitě označeni za dezoláty.

Proč vlastně tolik lidí pobouřilo sdělení, jehož význam je v podstatě nevinný, možná dokonce inspirativní?

Protože výrok atakuje velmi starý, hluboko zakořeněný psychologický princip – hierarchii lidských potřeb. Nejznámější je samozřejmě Maslowova pyramida.

Představte si lidské potřeby jako pyramidu. Chcete-li se dostat na vrchol, musíte mít vždy uspokojený předchozí stupeň. Nelze ho přeskočit.

Začínáme u základních fyziologických potřeb: jídlo, pití, spánek, teplo, vylučování, bezpečí. Máme to? Super, jdeme dál.

Další úroveň je bezpečí a jistota: stabilní příjem, práce, zdravotní péče, bezpečné bydlení, absence reálné hrozby (ať už fyzické, nebo existenční). Máme zajištěno? Pokračujeme.

Teprve pak přichází potřeba lásky, sounáležitosti, přátelství a komunity. A teprve na vrcholu stojí seberealizace, uznání, úcta a sebeúcta.

Pokud tuto premisu přijmeme, že stupně nelze libovolně přeskakovat, pak je podráždění výrokem o „druhém svetru“ naprosto logické.

V rámci „knížecí rady“, jak být mezi svými respektován a jak vyjádřit morální podporu správné věci, se jaksi zapomnělo, že existuje obrovská skupina lidí, u kterých pár tisícovek měsíčně rozhoduje o tom, jestli se udrží na prvním stupni pyramidy.

Najednou není na jídlo, na teplo, na základní bezpečí. V tu chvíli je morálka, ctnost a „druhý svetr“ úplně jedno. Sytý hladovému nevěří.

A mezi námi je spousta lidí, kteří si už ani neumí představit, jaké to je, když jsou ohroženy základní potřeby. Pro ně „omezit se“ znamená vynechat zimní dovolenou, ne obědy. Tisíc korun je pro ně předplatné na podcast, ne týdenní rozpočet na jídlo pro čtyřčlennou rodinu.

Ignorace tohoto základního psychologického principu vede k současnému „odtržení elit“ od reality, o kterém se tolik mluví. A pak se nedivme, že v západním světě začínají vyhrávat politické síly, které slibují především dostatek jídla a bezpečí – a teprve potom morální nadřazenost.

Covid, energetická krize, válka a zdražování srazily na kolena i mnoho lidí ze střední třídy, natož ty níže. Moderní společnost na takové otřesy už dávno není zvyklá. Podceňovat přirozenou lidskou reakci na ohrožení základních potřeb je chyba, která může zlomit vaz i těm, kteří to myslí dobře – jen o tom neumí mluvit.

.