Trauma, narcisové, ADHD a epidemie diagnostiky

„Můj bývalý mě gaslightoval, byl to narcis. Triggroval ve mně nevyřešená traumata z dětství, mám teď problém s udržením vztahu. Jo a taky mám chronický problém s akceptací autorit a časovou slepotu, tak nemůžu pracovat v rigidním harmonogramu, deadliny vůbec nedodržím.“

A zkuste říct, že to tak není. Jsem self-diagnosed, což je naprosto legitimní.

Smějete se? No, možná jen proto, že ve zlaté České republice se toto myšlení ještě úplně nepropsalo do systému. Díky všem nechápavým boomerům za to, že to na svých decision-making pozicích zatím neakceptují. Ale nadnárodní korporáty a Gen Z rodiče už pomalu mají problém.

V posledních letech se psychologie stala jedním z hlavních kulturních jazyků. Pojmy jako trauma, ADHD, úzkost, narcis nebo disociace pronikly do běžné řeči, sociálních sítí i partnerských hádek. To samo o sobě není špatně. Otevřenost kolem duševního zdraví byla dlouho potřebná. Problém nastává ve chvíli, kdy se popularizace vědy změní v laicizaci diagnostiky. A toho už je kolem požehnaně.

Víte, co se stane, když si postaru googlíte symptomy? Pravděpodobně se dozvíte, že je možné, že máte rakovinu a poslední dva týdny života. S psychologií je to podobné.

Psychologická diagnostika jako moderní horoskop

Najde se v ní každý. Jednoduché testy, rychlá vysvětlení a hotové odpovědi na složité otázky lidského chování. Pokud si chceme hodit nohy na stůl a říct si, že za můj posraný život může nediagnostikované ADHD, Kalousek si může definitivně oddychnout.

Diagnóza v psychologii je pracovní nástroj – součást procesu. Protože pak následuje ještě odstraňování negativních jevů a stavů, které jsme diagnostikovali. Většinou vlastním úsilím a prací, protože ultimátně je nemáme chtít.

Nemáme chtít trauma, retrauma, posttrauma, ADHD, úzkosti a všechny jejich deriváty. Diagnózou to má teprve začínat. Jenomže diagnostické pojmy dnes často fungují podobně jako horoskopy. Najde se v nich každý. Trauma označuje každé nepohodlí, ADHD každou nechuť k soustředění a narcismus každého, kdo se nechová podle našich očekávání. Tyto pojmy se vytrhly z odborného kontextu a začaly fungovat jako univerzální vysvětlení – a hlavně jako řešení. Místo snahy něco změnit jsme se uvelebili v pasivních rolích velice diskutabilních obětí okolností.

Diagnostika a kapitalismus

Psychologie dnes navíc není jen věda a pomáhající profese. Je to také trh. A na každém trhu platí, že stabilní zákazník je cennější než ten jednorázový. Člověk bez problému terapii nepotřebuje dlouhodobě. Člověk, který si vytvoří identitu kolem diagnózy, ano. Algoritmy, kurzy i část online osvěty tak přirozeně podporují citlivost na symptomy a normalizují sebediagnostiku. Ne nutně ze zlého úmyslu, ale proto, že to ekonomicky funguje. Osvěta ve špatných rukou může solidně uškodit.

A já se ptám, kam se poděla vůle?

Jedním z nejviditelnějších důsledků diagnostické inflace je úpadek důrazu na vůli. Vůle dnes zní podezřele, jako by šlo o něco necitlivého nebo zastaralého. Přitom schopnost snášet nepohodlí, regulovat emoce a pokračovat i bez motivace není popřením duševního zdraví. Je jeho základní součástí. Když někdo řekne „toughen up“, neříká tím, že si má člověk všechno nechat líbit nebo že nemá pracovat se svou psychikou. Říká tím, že ne každá bolest je patologická a ne každé selhání vyžaduje diagnózu.

Někdy jsme prostě líní a děláme blbá rozhodnutí, toť vše. A že se nám nelíbí následky? To se stává i v lepších rodinách.

Pojďme popularizovat fyziku

Kdybychom stejným způsobem popularizovali fyziku, mechaniku nebo jakékoliv jiné inženýrství, asi bychom rychle viděli, že pochopení není totéž co kompetence. Představa lidí, kteří si podle krátkých videí diagnostikují poruchy motoru a staví auta doma v garáži, je směšná i děsivá zároveň. Proč je to tedy v psychologii a psychiatrii dovoleno? Jenom proto, že to není vidět?

Co neříkám

Píšu to s představou všech těch potrefených hus, kterým hned praská cévka a chtějí argumentovat: „Ale mně léčba self-diagnosed ADHD pomohla! Díky TikToku jsem si uvědomila, že mám toxického partnera! Na Instagramu jsem se dozvěděl, že mlátit ženy je špatně, naše manželství nikdy nebylo lepší.“

Chci upozornit, že se nesnažím nic zlehčovat. Naopak. Snažím se do debaty vrátit vážnost.

• Trauma, posttraumatická reakce i retraumatizace existují, jsou popsané, zkoumané a klinicky řešené jevy. Nejsou to výmysly internetu ani módní slovíčka.
• ADHD, úzkostné poruchy, deprese a další diagnózy mají reálný základ, jasná kritéria a pro řadu lidí představují skutečné omezení, se kterým je potřeba odborně pracovat.
• Terapie není zbytečná, slabá ani pro „rozbité lidi“. Pro spoustu lidí je to legitimní a účinný nástroj, jak dát psychice strukturu a znovu ji naučit fungovat.
• Říct „toughen up“ neznamená ignorovat emoce, popírat bolest nebo tvrdit, že si má člověk všechno nechat líbit.
• Schopnost mluvit o duševním zdraví není problém. Problém je, když se mluvení stane náhradou za práci.
• Sebepoznání není totéž co sebediagnostika. Porozumět sobě neznamená udělit si verdikt o vlastní nefunkčnosti.
• Ne každý, kdo má psychické potíže, si za ně může sám. Ale každý, kdo s nimi žije, nese zodpovědnost za to, co s nimi bude dělat dál.
• Empatie neznamená automatické snižování nároků, rušení hranic a omlouvání všeho.
• Diagnóza má být začátek procesu, ne ultimátní argument.
• Kritika diagnostické inflace není útok na psychologii jako obor, ale na její zjednodušení, komercializaci a záměnu diagnózy za definici osobnosti.