Mechanika rozhovoru aneb Proč nás spravedlnost jenom sere

„Děláme všechno správně, jenom to lidem špatně vysvětlujeme.“
Tuhle větu slýcháme od politiků tak často, že už ji máme zažitou jako standardní výmluvu. A přitom na ní něco je – jen úplně jinak, než si politici myslí.

Když říkají „lepší komunikace“, většinou tím myslí letáky, billboardy, spoty v ČT nebo příspěvky na Instagramu. Formáty postavené na zkratce. Jenže složitá témata jako důchodová reforma nebo krize bydlení se nedají vysvětlit heslovitě.

Skutečný problém ale není v nedostatku komunikace, ale v tom, jak se komunikuje. A tady si politici (a nejen oni) hází klacky pod nohy sami.

Největší překážkou konstruktivní debaty nejsou fakta, ale emoce. A ty nejvíc rozvíříme tím, že fakta, názory, opatření (a cokoliv dalšího) prostě předkládáme blbě.

Proč nás „pravda“ podprahově nasírá

A teď nemyslím pravdu obsahově, ale slovo „pravda“. Když někdo v řeči používá slova jako pravda, spravedlnost, vhodné, nevhodné, nepřijatelné, mělo by se… vlastně nám tím říká: já určuju normu, já jsem etalon, já rozhoduju, co je správné a co ne. A když to tak necítíme, vyvolá to protireakci – apriorní odmítnutí.

„Vždycky“, „nikdy“, „pořád“, „je přece jasné“, „každý ví“, „faktem je“… Tato slova nepřipouštějí diskuzi. A jediné, čeho mluvčí docílí, je, že protistrana začne hledat protiargumenty založené na výjimkách – a debata se zhroutí.

Jedním z majstrštyků ve veřejné debatě je přisuzování motivací a záměrů protistraně: „vám jde jen o tohle“, „děláte to, protože“, „ve skutečnosti chcete“… prásknutí dveřmi za vším konstruktivním. Najednou máme potřebu obhajovat své motivace, ne předkládat argumenty.

„Lidé jako vy.“ „Tohle děláte všichni.“ „Typické pro…“ Protistrana se přestane cítit jako individualita a začne se cítit jako kategorie. A kdo z nás chce být jenom kategorie?

Výborné jsou taky malé agresivní výpady, taková skrytá nadřazenost: „Já vám tady jenom říkám…“, „to je samozřejmě jen můj názor“, „upřímně, bez urážky“. Vždycky je to s urážkou. Ve skutečnosti říkáš: teď tě urazím, ale nenesu odpovědnost za tvoji reakci.

A pokračujeme – kromě etalonu pravdy se lidé často pasují i do role vrchního logika: „logicky“, „objektivně vzato“, „fakta jsou taková“… Kdo nesouhlasí, je iracionální. To vzbudí odpor, i kdyby měl dotyčný stokrát pravdu.

Můžeme zabrousit do domácího prostředí: kolikrát už „uklidni se“, „to nic není“, „přeháníš“, „to neřeš“ něco vyřešily? Naopak – jakmile nám někdo řekne, že naše reakce nejsou legitimní, eskalace bude dvakrát větší, než by musela být.

Cvičení

Představte si debatu o cenách energií pro domácnosti (nebo čemkoliv jiném, co se vás bezprostředně týká). Osoba naproti vám používá následující formulace:

„ostatní to zvládají“ (a ty ne? styď se)
„normální lidi“ (jako že já nejsem normální?)
„každý by to pochopil“ (takže podle tebe jsem debil?)
„tohle je přece běžné“ (možná v tvých kruzích)
„chápu tě, ale…“ (nechápeš)
„rozumím, nicméně…“ (cokoliv předtím se nepočítá)
„já to vidím jinak“ (a proč bych se měl snažit já?)
„musíš teď“ (a na just nemusím)
„není jiná možnost“ (myslím, že je)
„dává to přece smysl“ (z mé perspektivy ne)
„je to spravedlivé“ (pro koho přesně?)

Takto koncipovaný rozhovor není o debatě, není o konsenzu a už vůbec není o přesvědčení protistrany. Naopak uzavírá prostor pro debatu, ubírá konstruktivitu a systematicky podprahově nasírá oponenta. A samozřejmě – funguje to oboustranně.

Co s tím (mini návod)

Stačí drobné změny ve formulaci:

místo „je to jasné“ = „z mého pohledu“
místo „každý ví“ = „data ukazují, že…“
místo „vy chcete“ = „mně to zní jako… chápu to správně?“

Vůbec nejde o politickou korektnost, ale o to, odpovědět si na otázku – chci se tady vůbec dohodnout?

Dobrá zpráva

Dá se s tím pracovat. Stačí si uvědomit, jak moc naše formulace ovlivňují emoce druhé strany. Protože když rozdmýcháme emoce, nikdo už neposlouchá obsah – a nevyřeší se vůbec nic.

Psychologie komunikace i mediace existují. A někdy se vyplatí se na ně mrknout, než třeba jako ministr otevřu pusu.

„Je přece jasné, že musíme zvýšit věk odchodu do důchodu. Každý normální člověk vidí, že je to nutné, aby to bylo i v budoucnu spravedlivé. S tím nelze nesouhlasit.“

vs.

„Podle současných demografických dat a vývoje důchodového systému se zdá, že jedním z opatření bude prodloužení pracovního života. Vedle toho chceme posílit spoření a další nástroje. Chápu, že to zní nepříjemně. Rád vysvětlím, proč – a zajímá mě, jak to vidíte vy a jaké vás napadají alternativy.“

Kaboom.