Hate speech (nenávistný projev)

Typ komunikace, která útočí na jednotlivce nebo skupiny na základě jejich identity. V praxi jde o škálu od přímých výzev k násilí až po urážky nebo zesměšňování. Problém je, kde nastavíme hranici nenávistného a nepříjemného projevu – protože pojem má i právní význam a po překročení té hranice se z něj stává trestný čin.

Původní význam

Vzniká jako reakce na historické zkušenosti, kdy jazyk nebyl jen doprovod násilí, ale jeho předstupeň. Systematická dehumanizace skupin (označování např. za škůdce, podlidi apod.) vytvářela prostředí, ve kterém bylo následné násilí společensky přijatelné nebo dokonce žádoucí.

Dnes se používá

Má trošku jiný význam ve třech rovinách. Jako právní pojem, jako definice pravidel komunikace na různých platformách a pak ve veřejné debatě. Nicméně postupným rozšiřováním definice pojmu v západním světě se posouvají i hranice zákona. A to velice volně a podle aktuálního společenského a politického klimatu – a jak víme, zákon, který dnes zakazuje věc, která nám vadí, může zítra zakázat něco, s čím souhlasíme.

Proč to není normální

Protože hranice mezi reálným útokem a legitimním názorem nemá arbitra. Za hate speech se označuje všechno od vyzývání ke genocidě po jakoukoliv kritiku nebo sarkasmus. Mícháme právní, morální a čistě subjektivní argumenty dohromady. Zkoumáme formu víc než obsah.

Voláš po zákazech kvůli hate speech?

Hluboko se zamysli nad vlastní definicí hate speech. A jestli náhodou není diskriminační a kdyby se karta obrátila, budeš z hate speech obviněný sám.

Když podle tebe hate speech neexistuje

Zachytit semínko většího problému v používané řeči je těžké. Ale reálná hate speech může mít za následek dehumanizaci, objektifikaci a zneuctění skupin lidí takovým způsobem, že si jiná skupina dodá odvahy “s tím něco dělat”. Argumentovat nacistickým Německem je laciné, ale přečtěti si, jakou moc slova mají.