| |

Realita vs. ideál aneb to, co chceme, většinou není to, co můžeme dostat

„Život není to, co chceme, ale to, co máme a vydržíme.“

Arnošt Lustig, Dita Saxová

Hlasy ve veřejném prostoru velmi často kritizují, málokdy ale nabízejí reálnou alternativu. Nebo vůbec nevycházejí z reálného stavu věcí. I když se každá politická opozice snaží tvářit, že kdybychom ve volbách zvolili ji, současné problémy by buď neexistovaly, nebo už dávno měly řešení.

Lidská mysl má přirozenou tendenci pracovat s ideály – s ideálním partnerem, ideální dovolenou, ideální prací, ideálními politiky i ideálním společenským zřízením. Co přesně ten ideál pro koho znamená, je vedlejší.

Ideály nám dávají směr a morální kompas. Dávají nám ambice a cíle. Potud dobré.

Problém nastává ve chvíli, kdy se ideál tváří jako realistická alternativa k současnému stavu. „Tak, jak to je, by to být nemělo. Mělo by to být takhle.“ Dobře, a jak přesně to chceme udělat? A nemá ten nový stav náhodou také nějaké nedostatky? Kdo řekl, že nové nedostatky budou lepší než ty staré?

Příklad z domu

Instagramové moudro říká, že všichni se snaží najít toho správného partnera, ale málokdo se snaží jím být. Kýč, ale velmi přenositelný. Představte si kamaráda v hospodě. Čtvrtek večer, šesté pivo (protože zítra odpolední), pětačtyřicet, dovolená v Egyptě, tři děti (dvě dospělé z prvního manželství). Žádný extrém. Normální život. A on se strašně chce rozvést, protože Lela Vémola, ach. Asi bychom si všichni ťukali na čelo, nebo ne?

Příklad z venku

A já se ptám, proč si neťukáme na čelo, když se politická reprezentace tváří, že existuje dostupné bydlení bez ztrát pro soukromý sektor (pozor na daně!), rychlé, kvalitní a levné zdravotnictví bez sedřeného personálu, nebo humanitární pomoc bez ohrožení vlastní stability?

Změna i vylepšení jsou v komplexních systémech vždycky trade-off. Je na nás, co jsme ochotni „vydržet“, jak říká Lustig. Bydlení je krásná ukázka:

  • Když stát reguluje nájmy, klesá výstavba.
  • Když dereguluje, rostou ceny.
  • Když dotuje, roste poptávka.

My si ale představujeme řešení, které zlevní bydlení, zvýší výstavbu, zachová kvalitu a nikoho to nebude nic stát.

Dobře, no a co?

Ano, i já kritizuju a také nepřináším hotové řešení. Ale právě v tom je pointa: řešení není otázka geniálního nápadu. Je to otázka toho, co jsme ochotni obětovat a vydržet. Musíme akceptovat, že každé řešení je vždy „něco za něco“. Není to buď současný stav, nebo ideál. Když se z ideálu stane tvrdý požadavek místo pouhého směru, skončíme všichni zklamaní, frustrovaní, naštvaní a zahořklí.

Je velmi pravděpodobné, že kdybychom v debatách nepoužívali extrémy (ideály), mnoho lidí by to přestalo bavit. A já se ptám – nebylo by to nakonec lepší?

Každá reálná implementace sebelepšího řešení bude nedokonalá.

Ale to je normální.