Proč je empatie najednou sebevražedná?

Empatie nám dala nemocnice, sociální služby a základní lidskou solidaritu. To je fakt.

Druhý fakt je, že stejná empatie se dnes často používá k tomu, aby se nic nevyřešilo, nikdo za nic neodpovídal a každý pokus o věcnou diskusi skončil nařčením z necitlivosti.

Někde mezi těmito dvěma body se přihodilo něco zajímavého. Empatie přestala být nástrojem a stala se cílem sama o sobě, což je průšvih.

Máme málo problémů

Jedna věc na současné empatii bije do očí, ale moc se o ní nemluví: lidé, kteří prošli skutečně těžkými situacemi a dokázali se z nich vyhrabat, mívají zpravidla nejméně „vřelou“ empatii. Mají tu chladnější, funkční. Umí se vcítit, ale rozhodně nebudou druhého utěšovat slovy „ty moje chudinko“ a podporovat ho v setrvávání v problému.

Ne proto, že by byli bezcitní. Ale proto, že vědí, jak to chodí.

Člověk, který byl na dně, vyhrabal se a teď se mu daří, se nebude ptát „jak se cítíš“, ale „co aktivně děláš proto, abys ze situace ven dostal?“ A když odpověď zní „chodím do přírody a medituju“, otočí se na podpatku a řekne „čau, na tohle nemám čas“.

Protože pravá empatie vede k pomoci ze situace ven, ne k tomu, aby se nám v ní lépe žilo. Nepotřebujeme utvrzovat lidi v utrpení, potřebujeme jim pomoct se z něj dostat.

Paradoxně největší poptávku po nekonečném soucitu mají ti, kteří ve svých problémech zůstávají. A nejvíce ho nabízejí dvě skupiny lidí. První jsou ti, kteří procházejí podobnými problémy sami a váhají, jestli investice do řešení není náročnější než přijetí nového stavu.

Druhá skupina jsou lidé, kteří lidově řečeno „nemají do čeho píchnout“. Místo aby řešili svůj vlastní život, našli si proxy pro nenaplněné emocionální a společenské potřeby.

Takhle vzniká ekosystém vzájemného utvrzování, který se tváří jako komunita podpory. Ve skutečnosti je to uzavřený kruh, ze kterého se postupně stává pohodlná komfortní zóna. Oběť je totiž role pasivní – a aktivní řešení bývá někdy těžké.

Šampaňský soucit

Matadorem performativního soucitu je specifický typ člověka. Člověk, který má uspokojené všechny základní potřeby Maslowovy pyramidy a teď bojuje už jen o společenské uznání. Nemá žádné reálné ohrožení, a místo aby si status budoval kariérou, vzděláním, sebezdokonalováním nebo skutečnou dobročinností, vsadil na virtue signaling.

Profesionální empatie na sociálních sítích, demonstrace, petice, vlajky a velmi silný hlas. Taková empatie nemá žádné náklady, pěkně zaplní volný čas a večer můžete jít spát s příjemným pocitem, že jste dobrý člověk. Je bezpečná, dobře vypadá… ale nic nezmění. Je to prostě hobby. Má ale potenciál škodit.

Od pomoci k sebevraždě

Empatie a soucit patří k nejctnostnějším lidským vlastnostem. Bez nich bychom neměli nemocnice, sirotčince, možná ani školy, mnohem více lidí by žilo v chudobě a sociální stát by pravděpodobně neexistoval.

Jenomže se nám to trochu zvrtlo. Empatie nahradila řešení problému. Lidé, kteří vyvíjejí největší tlak na soucit s čímkoliv, nejsou většinou ti, kteří by problém pak reálně řešili. A lidé, kteří empatii nejvíce poskytují i přijímají, často nevyřeší vůbec nic – zakonzervují se v roli oběti a navzájem se v ní utvrzují.

Vzniká závislost na pozornosti, na extrémní validaci vlastní hodnoty, na nastaveném uchu a rameni k pláči. Ten, kdo tohle všechno poskytuje, není o moc lepší než drogový dealer – možná je jen trochu hloupější, protože to dělá zadarmo.

Ale co děti v Africe?

Nejpřirozenější námitka zní: „Jen proto, že my něco nepovažujeme za velký problém, neznamená, že pro někoho jiného to problém není.“ To je pravda. Smrt celé rodiny v autonehodě a vyhazov z práce se skutečně nedají srovnávat.

Problém je, že jsme tuto relativizaci znormalizovali do absurdity. Dnes už téměř nic nesmí být „dost špatné“, protože vždycky někdo má hůř. A ze strachu, abychom nebyli nařčeni z necitlivosti, rasismu nebo islamofobie, přijímáme argumenty typu:

• People of colour nemůžou být špatní, vždyť existovalo otroctví.
• Na co si ty ženy stěžujou, vždyť ještě před sto lety neměly volební právo!
• Ty si nemůžeš koupit byt? Lidé po válce neměli vůbec nic.
• Ty máš úzkosti? Lidé v koncentráku měli opravdové problémy.
• Stěžuješ si na práci? Mohl bys být pod mostem.
• Bereš 40 tisíc a stěžuješ si? Polovina světa žije za dva dolary na den.

Tato logika nás postupně dovedla k cancel culture, k aktivismu urvanému ze řetězu, k narušené pracovní i rodinné dynamice a k mnoha společenským problémům spojeným s „pomocí“ nekompatibilním kulturám.

Je třeba si bitvy vybírat pečlivě

Při výběrových řízeních do high-profile humanitárních organizací platí zlaté pravidlo: potřebujeme manažery, ne aktivisty.

Proč? Protože organizace, která chce skutečně pomáhat, si nemůže dovolit zaměňovat emocionální angažovanost za kompetenci. Empatie má přivést pozornost k problému. Rozum ho má vyřešit. A někdy – a to je ta nejtěžší část – musí rozum rozhodnout, že pomoc nedává smysl. Že druhá strana ji nechce, neumí ji přijmout, nebo že náklady převyšují výsledky.

Empatie nemá hranice. Právo veta musí mít jedině rozum.

Dokud si to nepřiznáme, budeme dál financovat problémy místo jejich řešení – a to všechno s neadekvátně čistým svědomím.